Tamilnadu, Assam, Kaziranga

Z všelijakých různých důvodů jsme se spolu s ostatními kolegy vypravili na jih Indie do státu Tamilnadu, konkrétně do města Chennai (dříve Madras) a pak na severovýchod do státu Assam, konkrétně do města Jorhat. Jen tak pro upřesnění, z Dillí do Chennai je to skoro 3 hodiny letadlem, z Chennai do Jorhatu 2 hod. 50 minut a z Jorhatu zpět do Dillí to jsou 2 hod. 45 min.
Do Chennai jsme přiletěli již ve středu večer a do soboty jsme úmorně plnili naše povinnosti. Přesto jsme si našli čas na nějaké ty památky. Jednou pozdě odpoledne jsme navštívili chrámový komplex Mahálabalipuram, který je na pobřeží Indického oceánu a je vytesán do skály. Na mořském výběžku pak doslova trůni chrám Shore Temple, který je sice na první pohled stejný, jako všechny ostatní, ale přesto stojí za zhlédnutí. A protože se Indové rádi fotí, nemůže chybět foto vnucujících se dětí.

Fotogalerie





































Nezapomněli jsme také na kostel Sv. Tomáše, který je jedním z mála křesťanských kostelů v Indii. Kromě kostela je to také tak trochu muzeum, které vypráví příběh o tom, jak byli křesťané doslova vybíjeni místními obyvateli. Vše je typicky znázorněno podle místních indických zvyklostí.
















V sobotu jsme se vydali do Jorhatu (stát Assam). Po příletu na místní letiště, na kterém není navigační systém a kapitán letadla musel přistávat podle mapy z Googlu, jsme se objevili v zcela jiném světě. Čistý vzduch, příjemné teplo, všude samá zeleň, zkrátka nádhera.
Večer jsme díky místnímu skvělému a ochotnému obyvatelstvu mohli vidět kulturní představení, které v podstatě bylo přehlídkou místního folklóru.

















Druhý den ráno jsme se vypravili do národního parku Kaziranga. V tomto parku žije neuvěřitelné množství zvěře. My jsme se ale vypravili na pozorování nosorožců. A protože nosorožci jsou zvířata plachá, jejich pozorování je možné jen z hřbetu slona. Prý kvůli pachu, protože sloní pach údajně přehluší pach lidský a nosorožci (včetně ostatních zvířat) se pak nebojí.
Vstávat jsme museli už v 4.30, abychom v 5.30 nasedli na slony a mohli vyrazit. Po ránu jsou totiž zvířata vidět nejvíce. Cestou jsme viděli z blízka jeleny, srny, divočáky a samozřejmě nosorožce.
Kvůli právě se zvedajícímu oparu nebylo možné vidět úplně vše, ale zážitek to byl i tak
skvělý.





































Odpoledne jsme pak sedli na letadlo a letěli do Dillí. A protože jsme letěli nad Nepálem, byly nádherě vidět zvedající se vrcholky Himalájí.

Národní muzeum

Po dlouhé době jsme se se vydali do Dillí za nějakým tím poznáním. Počasí se ustálilo na rozumných teplotách krásných letních dní a tak nám nic nebránilo vyrazit.
Národní muzeum jsme si ale představovali jinak - něco jako velkou a rozlehlou budovu s tím, že uvnitř budeme uchváceni exponáty.
Bohužel nic z toho se nenaplnilo. Na to, že je to národní muzeum, tak je malé a expozice jsou nudné. Samé kusy zdí nebo samé sochy z bronzu a dřeva. Nakonec ani nebylo co fotit. V samém závěru nás jen pobavila zábava dvou opic u jedné ze soch :)

Diwali - svátek světel

Všichni se obléknou do nejlepších šatů, nakoupí se spousta sladkostí, petard a dělobuchů a oslavy můžou začít. Tak lze velice stručně a obecně charakterizovat jeden z největších svátků v Indii - Diwali - svátek světel. Je to nejšťastnější, nebo také nejveselejší svátek v hindu kalendáři. Slaví se nepravidelně (asi jako naše Velikonoce). Většinou tento svátek vychází mezi říjnem až prosincem.
Legenda je taková, že v noci svítí mnoho světel, aby ukázaly Ramovi (mytologická postava) cestu domů z exilu.
Diwali je také svátkem sladkostí, které si mezi sebou darují rodiny a známí. Tak jako u nás o Vánocích a na Silvestra, si všichni posílají blahopřání (samozřejmě hlavně jako SMS). Večer pak vypuknou soukromé ohňostroje. Čím větší rachot, tím lépe. Nejvíce si to užívají samozřejmě děti, ale někteří dospělí se nechají strhnout atmosférou a radují se z každé rány stejně jako jejich děti. Rozdíly se často hledají jen těžko.

Finanční úřad

V rámci své práce musím občas navštívit místní finanční úřad. Je to opět tak trochu dobrodružství, protože zde panuje, stejně jako na ostatních, mnou navštívených úřadech tak trochu chaos. Zvenčí vypadá finanční úřad stejně, jako ostatní okolní budovy. Ale uvnitř to je něco zcela jiného. Špinavé chodby, všude spousta prachu a nepořádku, ale také spousta lidí. Co člověka překvapí, jsou jednotlivé kanceláře. To je směs papírů a regálů na minimálním prostoru a na první pohled to působí jako smetiště. Kaýdého asi napadne otázka jak se jen můžou v těch papírech vyznat a taky jak se tohle dá zkontrolovat. V době IT je to něco nepochopitelného.
A protože jsem měl možnost navštívit některé finanční úřady u nás v ČR, tak si myslím, že i přes všechny nářky, jak jsou na tom špatně s místem, tak v porovnání s Dillí jsou na tom fakt dobře. (Mimochodem v téhle kanceláři se spravují daně pro oblast, která odpovídá většímu okresnímu městu v ČR.
(Fotografie jsou pořízeny telefonem Nokia N95, takže omluvte jejich sníženou kvalitu)

Chrám SWAMINARAYAN – AKSHARDHAN

(Omlouvám se za kvalitu fotek, ale kvůli striktnímu zákazu fotografování jsou veškeré fotografie pouze naskenovány z propagačních materiálů)

V neděli se udělalo hezky a i přes obavy z nějakého toho bombového útoku jsme spolu s kolegy z ambasády vyrazili za památkami. Naším cílem byl obrovský komplex SWAMINARAYAN – AKSHARDHAN o rozloze 40 hektarů, který se rozprostírá na levém břehu řeky Jamuny a byl zbudován mezi listopadem 2000 – listopadem 2005.
Není sice vyloženě odkazem historie, ale jeho výstavba byla pojata v duchu historie a to doslova. Papírový průvodce tvrdí, že se jedná o unikátní komplex indické kultury a duchovna. Zobrazuje pohled na indické dědictví umění a moudrosti a je zasvěcen muži jménem Bhagwana Swaminarayana, který žil v letech 1781 – 1830 našeho letopočtu. Velice zjednodušeně lze říct, že tento muž byl od svého narození prohlášen za božského s výjimečnými schopnostmi, které v průběhu svého života zdokonaloval studiem. Mezi jeho schopnosti patřily také předvídavost a schopnost pomáhat lidem a ukazovat jim tu správnou cestu.
Těšili jsme se, že uděláme nějaké pěkné fotky, ale bohužel jsme si s sebou mohli vzít jen peněženky. Takže fotoaparáty, mobily a všechny dnes nepostradatelné věci včetně vody jsme museli nechat v autě, které naštěstí hlídal řidič. Před vstupem nás ještě pro jistotu dvakrát dokonale prohledali tak, že bychom opravdu nepronesli vůbec nic. Smířeni s touto realitou jsme vkročili do útrob komplexu s tím, že tam snad budou vodu někde prodávat. Jediným překvapením bylo to, že jsme nemuseli platit vstupné.

















Neznalí prostředí jsme se rozhodli vstoupit do největšího chrámu, který je celý z mramoru (údajně bez kousku oceli) a obdivovat nádhernou ruční práci, která je v dnešní době a v takovém rozsahu prakticky nepochopitelná. Všechny ornamenty jsou vyřezány v mramoru tak důkladně a v takovém množství, že to prostě bere dech.

















Chrám byl nádherný, ale čas utíkal, sluníčko topilo a my měli stále větší potřebu pít. Po dotazu několika místních zaměstnanců (soudě podle cedulek na krku), kde si tady můžeme koupit vodu, jsme byli nechápavě odkázáni na místní toalety s tím, že tam je přece pitná filtrovaná voda, tak nač utrácet. Toto řešení jsme však zamítli a ptali se dál. Měli jsme štěstí, protože nám jeden muž celkem rozuměl a vysvětlil nám, že když si koupíme vstupenku na ucelený soubor kina, divadla a tematické projížďce na lodi, tak po vstupu do těchto prostor najdeme místo, kde si vodu koupíme. Chyba lávky. Zaplatili jsme vstupné a vešli do areálu, kde se všechny tyto atrakce konají.
Po dotazu vznesenému místnímu pořadateli jsme se opět setkali s nepochopením. Vodu? Na co? Tady je kino a výstava umění a navíc na toaletách přece voda je, tak co chcete??? Přesto jsme ale doufali, že prodejce vody někde objevíme a tak jsme vstoupili do kulturního a spirituálního světa indické historie, opět zasvěcené Bhagwanaovi Swaminarayanaovi.
Byla to ale nádherná podívaná, která tematicky znázorňovala život Bhagwanana Swaminarayana od jeho narození až po dobu jeho stáří. Prošli jsme několik sálů, kde se odehrávaly právě ty nejdůležitější okamžiky ze života Bhagwanana Swaminarayana. Toto vše bylo ztvárněno uměle vyrobenými postavami, které mluvily, hýbaly se a doopravdy působily jako živí lidé. Když bych se povznesl nad kýčovitostí, tak se nám to fakt líbilo. Bohužel jsme stále měli žízeň, což celý zážitek degradovalo. Po absolvování tohoto 50 minutového divadla jsme se dostali ven a skutečně objevili stánek s nápoji. Nakoupili jsme vodu, zahnali žízeň a zamířili jsme si to rovnou k loďkám.
















Nasedli jsme do něčeho, co vzdáleně připomínalo loďku a začali jsme se pohybovat v uměle vyrobeném kanálu. Z reproduktorů umístěných v lodi na nás mluvil anonymní hlas, který nám podával informace o tom, co vidíme kolem sebe. Sice opět kýčovitě, ale velmi přehledně zde byly zobrazeny všechny důležité milníky z indické historie, přičemž byl samozřejmě kladen důraz na úspěchy. Mohli jsme vidět, jak vznikala ajurvedská medicína, jak se učila jóga atd...
Na závěr jsme si již nakoupili jen pár brožur s fotkami (jinak bychom neměli fotky žádné) a vyzvedli fotku, kterou nám udělal místní fotograf (jak jinak než za peníze), abychom alespoň měli důkaz o tom, že jsme tady byli.

Krmení dravců

V poslední době to tady tak trochu bouchá, a to je důvod, proč se na výlety do okolí moc nevydáváme, takže ani není v podstatě o čem psát.
Ale přesto čas od času vyrazíme alespoň na nákup hovězího masa do Nizamudinu (viz nekterý z článků níže) a to maso pak musíme doma pěkně opracovat. Ale co se všemi těmi odřezky? Obvykle se vyhodí do koše. Ale ne tak v Indii. Všechny odřezky pěkně dáme do mísy a jdeme na balkon, odkud je hážeme zdejším dravým ptákům.
Je to fakt úžasný zážitek vidět tolik dravců pohromadě, navíc když si vyhozené kousky masa chytají přímo ve vzduchu, nebo se o ně perou.

Srí Lanka 2.

Konečně za námi přiletěli naše ratolesti na prázdniny a tak rozhodli jsme se, že se opět vydáme na Srí Lanku. Důvod byl jednoznačný. Uvidíme tam stejnou přírodu jako v Indii, ale na rozdíl od Indie se tam nebudeme muset bát jíst v restauracích, protože je na Srí Lance (v porovnání s Indií) čisto. Tentokrát nebylo naším cílem ležení na pláži, ale cestování po horách a památkách.

A protože na Srí Lance (dále jen SL) žije a podniká jeden náš známý pan Pavel Valach, který po jeho pomoci po tsunami v roce 2004 již na SL zůstal, využili jsme jeho nabídky a celou cestu nás skvěle provázel. Mimochodem v listopadu 2008 otevírá vlastní hotel na bezpečném místě na pobřeží, takže pokud máte zájem, vřele doporučuji. Nepochybně se vám dostane těch nejlepších služeb. Tady uvádím odkazy na jeho stránky.

www.lankabeach.com, www.panorama.lankabeach.com


Z letiště v Colombu nás čekaly do hotelu ještě 4 hodiny cesty autem do Unawatunna beach resortu, i když to je jen necelých 200 km. Jedním z důvodů byly časté zastávky, neboť nás celkem 8x kontrolovali vojáci, zda nevezeme bomby J. Na SL totiž občas Tamilští tygři nějaký ten atentát spáchají, protože na severu SL jsou stále boje mezi vládou a Tamilskými tygry.

Na hotel jsme dorazili asi ve 4 hod. ráno a tak jsme šli hned spát.

Druhý den jsme naštěstí nikam nejeli a tak jsme si vychutnávali nádherné počasí a nabírali síly po únavné cestě u oceánu. Tento čas jsme taky využili nejen ke koupání, ale hlavně ke konzumaci všelijakých mořských potvor (mimochodem vždy čerstvých) a ochutnávek různých místních pochutin. Musím říct, že i přes prvotní odpor k humrům, jsem si pochutnal a tuto pochoutku mohu jen vřele doporučit.

Jinak co se týče počasí, tak jsme měli fakt kliku (výjimka potvrzuje pravidlo J ) a i když teď panují na pobřeží monzuny, měli jsme celý den nádherně.















Pinnawela

Další den jsme vyráželi už v 5 hodin ráno, protože náš program byl dost nabitý. Asi po 5 hodinách jízdy na sever jsme zastavili v malé vísce Pinnawela, kde je sloní sirotčinec. Na SL mají velký zájem o zvířata a starají se tady o ně. V sirotčinci jsou sloni, kteří by se o sebe ve volné přírodě nemohli postarat. Jsou tu zejména ti sloni, kteří byli nějak zraněni pytláky, válkou – je tu slonice který stoupla na minu a má amputovanou nohu, nebo jsou zde slůňata, která přišla o rodiče. Sloni tady žijí pod dohledem ošetřovatelů a mají pevný režim. Po ránu jdou k řece, kde se koupou, pak mají oběd, pak jdou zase k řece a zase pro změnu večeře. Dozvěděli jsme se, že jeden slon sní asi 300 kg potravy denně. Při počtu cca 150 slonů, které tady mají je to už slušná porce. Když pominu ZOO v Tróji a slony co občas vídáme na cestách v Indii, tak tohle byl náš první bezprostřední kontakt se slony a docela slušný zážitek. To jsme ale ještě netušili, co nás čeká další dny.

A protože čas byl evidentně proti nám, museli jsme pokračovat dál.





































Dambulla

Po dalších asi dvou hodinách jízdy autem jsme zastavili u velkého chrámu (samozřejmě buddhistického) a koupili vstupenky do chrámového komplexu.

Je zde celkem 5 chrámů, které jsou vytesány do jeskyně a nejstarší z nich je z 1. století př.n.l.)

Uvnitř jsou sochy budhy v různých vyobrazeních a samozřejmě sochy králů, kteří měli vliv na tehdejší dobu.

Den se pomalu nachýlil ke svému konci a tak jsme vyrazili do hotelu Pelwehera willage. Nechci tady dělat reklamu hotelům, ale byli jsme velmi mile překvapeni. Čisto, útulno a v porovnání s ostatními hotely za velmi rozumnou cenu. Jo a jídlo bylo taky super :).






































Polonaruwa

Druhý den jsme brzy ráno vyrazili za dalšími památkami do Polonaruwy. Je zde rozsáhlý komplex památek z 10 -12 století. Dnes tu jsou v podstatě už jen pozůstatky, ale koukat bylo na co. Asi největší dojem na nás udělala 50 m vysoká „dágoba“ . Tyto stavby jsou po celé SL a původně byly panovníky stavěny k tomu, aby do nich uložili poklad pro své manželky. Je ale k nevíře, jak to tehdy dokázali postavit.

Prohlídka trvala celkem dlouho, a navíc jsme museli (stejně jako všichni ostatní) občas zout boty, což nebylo moc příjemné, neboť sluníčko pražilo a zem byla pěkně horká.

Po prohlídce jsme pokračovali ke skalnímu útvaru zvaný Sigiriya. Cestou jsme měli možnost se seznámit s varany. Jsou to vskutku velcí a podle chování místních i lehce nebezpečná stvoření.



















































Sigiriya

Neboli Lví skála, je obrovský skalní útvar, který vystupuje z naprosté roviny do výšky asi 200 metrů. Na skále se ve 3. století př. n. l. usadili buddhističtí mniši. V 5. stol nechal na vrcholu princ (a následně samozvaný král) Kasijapa vybudovat několik paláců a zahrad a dokonce i veliký bazén. Celoroční potřebu vody zajišťovaly důmyslné vodní nádrže uvnitř obrovského skaliska. Důmyslný vodní systém sloužil i jako klimatizace. Mimochodem princ Kasijapa se stal králem tak, že nechal zazdít svého otce, protože ten chtěl za krále někoho jiného. Nakonec se jeho čin otočil proti němu samotnému, když jeho armáda v boji o skálu utrpěla porážku a on spáchal sebevraždu.

Cesta na vrchol byla však vyčerpávající, tedy alespoň pro mne. Vede tam jen 1200 schodů, které jsou na některých místech široké jen cca 20 cm a zábradlí spíše symbolické. Přesto je na vrcholu k vidění spousta věcí a srílančané toto místo (stejně jakožto i ostatní posvátná místa) stále uctívají. Poznáte to tak, že si třeba nesmíte sednout na bývalý králův trůn, nebo se dotýkat artefaktů. Cesta dolů byla o poznání přijatelnější.

Odpoledne utíkalo jako zběsilé a my se rychle přesouvali na další místo. Tentokrát do národního parku Minneryia.






























Park Minneryia

Park Minneryia je jedním z menších parků na SL. Původně jsme měli jet do jiného parku, ale z časových důvodů by to nebylo možné. Naštěstí se to ukázalo jako správná volba.

Z pohodlné Toyoty Hiace jsme přesedli do roztřeseného jeepu a vyrazili do divočiny. Pocit dobrodružství byl umocňovaným pozdním odpolednem a začínajícím stmíváním se.

V této rezervaci prý žije kromě cca 250 slonů také spousta krokodýlů, dravých ptáků a kočkovitých šelem. Jako hlavní bod programu mělo ale být setkání s divokými a volně žijícími slony. Náš průvodce nás dopředu varoval, že budeme rádi, když nějaké ty slony vůbec uvidíme. Opak byl ale pravda. Hned po ujetí prvních 3 km vidíme v dálce slona. Pak dalšího a hned nato další skupinku asi 20 slonů. Po příjezdu k jezeru jsme dokonce napočítali skupinu cca 70 slonů. Náš průvodce tomu sám nechtěl věřit. Byla to nádhera. I když musím přiznat, jejich síla mi lehce naháněla strach. Představa, že se stádo naštve a rozeběhne za námi a řidič udělá chybu, byla hrozná. Jednou se za námi dokonce jeden slon rozeběhl. Vypadalo to sice hrozně, ale řidič jeepu byl zkušený a tak nenechal nic náhodě. Jiná skupinka vypadala docela naštvaně a začala na jiný jeep zase výhružně troubit. Nevím, zda by ti sloni byli schopni opravdu zaútočit, nebo to spíš byl takový jejich folklór, ale každopádně jsme je raději neprovokovali.

Díky stmívání jsme měli možnost vidět nádherné scenérie a tímto zážitkem pro nás den skončil. Vyčerpaní jsme přijeli do hotelu, kde jsme se umyli a šli spát.































Matale a Peradeniya

Další den, opět časně zrána, jsme se rozjeli za dalším poznáním. Tentokrát nás čekala už jenom samá flóra. Zahrada koření v Matale byla první zastávkou a bylo to opět zajímavé. V této spice garden jsme mohli vidět, jak roste vanilka, pepř, hřebíček, kakao, muškátový oříšek, ananas a spousta dalších rostlin, které známe jen z obchodů a vidíme je zabalené pouze v úhledných obalech. Všechny tyto rostliny rostou na relativně malém prostoru. je to hlavně kvůli turistům. Samotné plantáže , kde se rostliny pěstují pro obchod jsou daleko větší a taky trochu dál od silnice :).

Prohlídka byla kupodivu zdarma, ale nakonec jsme byli přivítáni v obchůdku s kořením, kde jsme jim to vše vynahradili. Mimochodem víte, že máme jen jeden jediný druh pepře? Všechen ten barevný pepř jak ho známe my, je jen otázkou zpracování.
Tak yjsme si tady nakoupili všelijaké to koření a dokonce i pravý kakaový prášek. Uvaření kakao s mékem pak bylo skvělé.















































Po návštěvě spice garden nás čekala další květinová záležitost. Botanická zahrada Peradeniya. Zde to bylo opět nádherné a krom obvyklých květin a dřevin jsme viděli keř ficus benjamin, který doma pěstujeme obvykle v květináči. Tento keř byl ale tak velký, že na šířku mohl mít klidně i 50 m a jeho větve musely být podpírány. Jednak z důvodu, aby se nezlomily, ale také proto, aby si strom zachoval svou jedinečnost, protože když se tyto větve dotýkají země, zakoření a začnou vyrůstat jako samostatný strom.

Kromě toto tady rostly snad všechny druhy orchidejí a všemožné stromy a palmy.




































Nuwara Eliya

Botanická zahrada byla fajn, ale my jsme museli už zase jet, protože jsme se museli dostat do dalšího hotelu a ještě jsme chtěli navštívit čajovou továrnu.

Po ujetí pár desátek km z městečka Peradeniya se začala zvedat krajina a měnit příroda. Cesta začala stoupat a my jsme mohli vidět začínající čajová políčka. Jak tak cesta utíkala a my stoupali výš a výš, tak čaje přibývalo a přibývalo, tak jsme opět v kombinaci se stmíváním mohli vidět nádhernou a čistou přírodu, kopce pokryté čajovými keříky.

V továrně na čaj jsme viděli, jak se zpracovává (samozřejmě zadarmo), ale pak jsme si opět nakoupili čaj, takže se to nějak srovnalo. Taky jsme dostali ochutnat již uvařený čaj a byl fakt dost dobrý. Takový jsem ještě nikdy nepil. Jen tak pro informaci: Víte, že čaj máme taky jen jeden? V podstatě je to zelený čaj, ten jediný se nijak zásadně nezpracovává. Pak máme zlatý nebo stříbrný čaj (u nás spíše známý jako bílý čaj). Ten tvoří ty nejčerstvější a nejvrchnější lístky z keře. Ty se pak suší buď umělým větrem (stříbrný), nebo na slunci (zlatý). Všechny ostatní čaje, zejména pak černé, jsou již upravené (fermentované). A ten vůbec nejhorší čaj je nám velice dobře známý „pytlíkový“. V zásadě je to odpad bez ohledu na cenu. I pytlíkový čaj za 80 Kč je v podstatě brak. Platíme jen za reklamu :(( .

Z továrny jsme jeli rovnou na hotel Alpine v Nuwara Eliya. Když jsme dorazili k hotelu, byla už tma, ale hotel působil nádherně a vůbec celé město bylo poněkud jiné, než ostatní města a vísky. Kolem města se vinulo golfové hřiště a vše působilo naprosto klidně. Jen v hotelu nebyli moc vstřícní, jídlo nebylo příliš chutné a vše uvnitř hotelu bylo tak nějak jiné, zpravidla horší, než kdekoli jinde. Ale na jednu noc se to dalo přežít.

Večer jsme vyrazili na místní trh, kde vedle sebe prodávali muslimové i buddhisté a všichni chtěli prodat alespoň něco.











































Cesta zpět

Po probuzení (opět řasně zrána) jsme vyrazili na cestu domů. Stále jsme ještě neviděli, jak se sbírá čaj, resp. ty ženy, které sbírají čaj do košíků. Měli jsme ale smůlu. Byl úplněk a to je na SL vždy svátek. I přesto, že jsme další 3 hodiny jeli přes čajové plantáže, zahlédli jsme jen pár sběraček. Přesto jsme ale obdivovali opět nádhernou přírodu.

V poledne jsme se stavili v restauraci na oběd a zrovna tam probíhala místní svatba.






















Cesta utékala a my jsme se blížili k pobřeží. Přijeli jsme už za tmy. Celkem jsme najeli 1100 km a auta jame měli plné zuby.

Měli jsme skvělého řidiče. 29 let starého kluka, který byl slušný, veselý a vtipný. Moc toho nenamluvil, ale když promluvil, tak to byla vždy perla. A protože jezdí hlavně pro pana Valacha, který byl celou dobu naším průvodcem, tak zná i některá česká slovíčka a občas je použije.