(Omlouvám se za kvalitu fotek, ale kvůli striktnímu zákazu fotografování jsou veškeré fotografie pouze naskenovány z propagačních materiálů)V neděli se udělalo hezky a i přes obavy z nějakého toho bombového útoku jsme spolu s kolegy z ambasády vyrazili za památkami. Naším cílem byl obrovský komplex SWAMINARAYAN – AKSHARDHAN o rozloze 40 hektarů, který se rozprostírá na levém břehu řeky Jamuny a byl zbudován mezi listopadem 2000 – listopadem 2005.
Není sice vyloženě odkazem historie, ale jeho výstavba byla pojata v duchu historie a to doslova. Papírový průvodce tvrdí, že se jedná o unikátní komplex indické kultury a duchovna. Zobrazuje pohled na indické dědictví umění a moudrosti a je zasvěcen muži jménem Bhagwana Swaminarayana, který žil v letech 1781 – 1830 našeho letopočtu. Velice zjednodušeně lze říct, že tento muž byl od svého narození prohlášen za božského s výjimečnými schopnostmi, které v průběhu svého života zdokonaloval studiem. Mezi jeho schopnosti patřily také předvídavost a schopnost pomáhat lidem a ukazovat jim tu správnou cestu.
Těšili jsme se, že uděláme nějaké pěkné fotky, ale bohužel jsme si s sebou mohli vzít jen peněženky. Takže fotoaparáty, mobily a všechny dnes nepostradatelné věci včetně vody jsme museli nechat v autě, které naštěstí hlídal řidič. Před vstupem nás ještě pro jistotu dvakrát dokonale prohledali tak, že bychom opravdu nepronesli vůbec nic. Smířeni s touto realitou jsme vkročili do útrob komplexu s tím, že tam snad budou vodu někde prodávat. Jediným překvapením bylo to, že jsme nemuseli platit vstupné.
Neznalí prostředí jsme se rozhodli vstoupit do největšího chrámu, který je celý z mramoru (údajně bez kousku oceli) a obdivovat nádhernou ruční práci, která je v dnešní době a v takovém rozsahu prakticky nepochopitelná. Všechny ornamenty jsou vyřezány v mramoru tak důkladně a v takovém množství, že to prostě bere dech.
Chrám byl nádherný, ale čas utíkal, sluníčko topilo a my měli stále větší potřebu pít. Po dotazu několika místních zaměstnanců (soudě podle cedulek na krku), kde si tady můžeme koupit vodu, jsme byli nechápavě odkázáni na místní toalety s tím, že tam je přece pitná filtrovaná voda, tak nač utrácet. Toto řešení jsme však zamítli a ptali se dál. Měli jsme štěstí, protože nám jeden muž celkem rozuměl a vysvětlil nám, že když si koupíme vstupenku na ucelený soubor kina, divadla a tematické projížďce na lodi, tak po vstupu do těchto prostor najdeme místo, kde si vodu koupíme. Chyba lávky. Zaplatili jsme vstupné a vešli do areálu, kde se všechny tyto atrakce konají.
Po dotazu vznesenému místnímu pořadateli jsme se opět setkali s nepochopením. Vodu? Na co? Tady je kino a výstava umění a navíc na toaletách přece voda je, tak co chcete??? Přesto jsme ale doufali, že prodejce vody někde objevíme a tak jsme vstoupili do kulturního a spirituálního světa indické historie, opět zasvěcené Bhagwanaovi Swaminarayanaovi.
Byla to ale nádherná podívaná, která tematicky znázorňovala život Bhagwanana Swaminarayana od jeho narození až po dobu jeho stáří. Prošli jsme několik sálů, kde se odehrávaly právě ty nejdůležitější okamžiky ze života Bhagwanana Swaminarayana. Toto vše bylo ztvárněno uměle vyrobenými postavami, které mluvily, hýbaly se a doopravdy působily jako živí lidé. Když bych se povznesl nad kýčovitostí, tak se nám to fakt líbilo. Bohužel jsme stále měli žízeň, což celý zážitek degradovalo. Po absolvování tohoto 50 minutového divadla jsme se dostali ven a skutečně objevili stánek s nápoji. Nakoupili jsme vodu, zahnali žízeň a zamířili jsme si to rovnou k loďkám.
Nasedli jsme do něčeho, co vzdáleně připomínalo loďku a začali jsme se pohybovat v uměle vyrobeném kanálu. Z reproduktorů umístěných v lodi na nás mluvil anonymní hlas, který nám podával informace o tom, co vidíme kolem sebe. Sice opět kýčovitě, ale velmi přehledně zde byly zobrazeny všechny důležité milníky z indické historie, přičemž byl samozřejmě kladen důraz na úspěchy. Mohli jsme vidět, jak vznikala ajurvedská medicína, jak se učila jóga atd...
Na závěr jsme si již nakoupili jen pár brožur s fotkami (jinak bychom neměli fotky žádné) a vyzvedli fotku, kterou nám udělal místní fotograf (jak jinak než za peníze), abychom alespoň měli důkaz o tom, že jsme tady byli.
