Red Fort

Červená pevnost se nazývá podle cimbuří, které je z červeného pískovce. Stavěla se 9 let (začátek stavby 1639) a až do roku 1857 složila jako sídlo mughálské moci. Červená pevnost leží již ve Starém Dillí. Je to vskutku monumentální stavba, která na vás zapůsobí svojí velikostí a ze které je doslova cítit její historii. Pevnost je střežena i v dnešní době vojáky indické armády se samopaly.

Hned za vchodem je krytý bazar „Chatta čauk“, kde se i v minulosti prodávaly nejen všemožné výrobky, ale také zlato a drahé kamení. Tohle vše je tady k mání i dnes.

Obrovské rozlehlé budovy se sloupovím, mramorovými podlahami a nádherně zdobenými stropy připomíná bohaté období mughálské moci. V jedné takové budově je mramorový trůn s baldachýnem a osázený drahokamy.

Uvnitř pevnosti jsou mj. i staré královské lázně s nádhernými podlahami – jak jinak než z mramoru.

Naproti pevnosti je další zajímavost – ptačí nemocnice. Indové zkrátka věnují stejnou lékařskou péči jak lidem tak zvířatům.

A když už jsme byli ve Starém Dillí, tak nám to nedalo a šli jsme kousek z něj prozkoumat. Zážitek to byl opět nevídaný. Narvané úzké uličky lidmi, cvrkot obchodníků,vůně pouličních indických fast foodů a elektrické vedení, které jen stěží lze rozeznat od klubka drátů.

Také jsme ale mohli vidět odpočívající muže, na které když to přijde (samozřejmě že spánek), tak si lehnou kde je zrovna volno.

Vše jsme navíc měli umocněné tím, že jsme si najali klasického rikšu jehož pohon jsou vlastní nohy a kolo. Z výšky asi 1 m nad zemí je vše hned jinak vidět.

Amritsar - Golden Temple

Po delší době jsme se opět vydali za památkami Indie. Využili jsme toho, že ještě nejsou taková vedra a taky toho, že v tomto období (přelom března a dubna) obvykle nepršívá. Zakoupili jsme si lístky na vlak Dillí – Amritsar a těšili se na výlet. V pátek, den před naším odjezdem, se na cestě z práce náhle zatáhlo a spustil se pěkný liják. Inu což, řekli jsme si, alespoň smyje prach, který se tady za posledního půl roku sucha usadil. Jenomže déšť nepřestával ani v noci a tak jsme se trochu začali obávat o zítřek. Jediné co nás uklidňovalo bylo, že Amritsar je přece 450 km daleko a není možné, aby lilo i tam!

Ráno jsme se plni energie vypravili na vlak a po šesti hodinách deštěm doprovázené cesty jsme vystoupili na posvátné půdě všech Sikhů – Amritsaru. Naštěstí nepršelo, ale na obloze nic nenasvědčovalo tomu, že by se počasí nějak umoudřilo.

Pod hrozícím nebezpečí deště jsme si nenajali původně plánovanou Rikšu, ale raději jsme volili místní taxi. To nás dopravilo k Zlatému chrámu – nejposvátnější sikhské svatyni. Cestou jsme mohli vidět chaos, který se s chaosem v Dillí nedá srovnat. Lidé ale byli milí, usměvaví a tak nějak v pohodě.

Samotný chrám, který je skoro celý pokryt opravdovým zlatem, leží uprostřed vodní nádrže nazývané Bazén nektaru „Amrit saróvaru“. V tomto bazénu se po modlitbách a meditacích věřící vykoupou. A to bez ohledu na počasí.

Kolem dokola je spousta dalších objektů, kde je umístěna mj. také jídelna, kam se v jednom okamžiku vejde až 3000 lidí. Zde se podává skromné jídlo „dál-rótí“, což je čočkové kari s chlebovou plackou. Každý věřící si bez kousku této krmě neumí svou pouť do Amritsaru ani představit. Také je zde stromová svatyně „Dukh bhaňdžárí bér“, které je přisuzována zázračná moc léčit choroby.

Abychom se do celého komplexu vůbec dostali, museli jsme se zout a zakrýt vlasy. A protože jsme to věděli, tak jsme se důkladně připravili. Iveta si přibalila šátek, resp. typický indický šál a já si vzal kšiltovku. Před vstupem jsem ale byl důrazně upozorněn, že s touto čepicí mě tam nepustí a tak jsem si musel koupit provizorní šátek, který tam místní podnikavci samozřejmě prodávali. Po tomto obřadu jsme byli vpuštěni do chrámového komplexu Golden Temple.

Do chrámu vede nekonečně dlouhá fronta sikhů, kteří ji musejí vystát, aby se do chrámu vůbec dostali a mohli se pomodlit a meditovat za zvuku svaté hudby „Rág“. Za zvuku této hudby jsou pak zpívány verše ze „Svaté knihy sikhů“. Tato kniha spočívá v Božím trůnu „Durbár Sáhib“ pod baldachýnem osazeným drahokamy. Každé ráno je rituálně přinášena do chrámu, a následně večer, po ukončení motliteb opět rituálně odnášena zpět.

I my jsme si museli frontu vystát, což nám sebralo drahocenný čas a zkrátilo možnost prohlídky dalších pamětihodností. Bohužel jsme na vše měli jen něco málo přes 3 hodiny, protože jsme se ještě ten den chtěli vrátit zpět do Dillí, takže se výlet zvrhnul na dostihy, abychom alespoň shlédli ze všeho trochu.

Sotva jsme však frontu vystáli a dostali se do chrámu, začalo lít jako z konve. Z dostihů se tak staly závody, jak se co nejrychleji dostat pod střechu. Samozřejmě tento nápad jsme neměli jenom my, ale i tisíce dalších přítomných sikhů, takže výsledkem byla super tlačenice – tedy disciplína, ve které Indové opravdu vynikají.

Celí mokří jsme rezignovali na další sightseeing a využili krátké změny lijáku v déšt a pomocí taxi jsme se raději dopravili na nádraží, kde jsme si počkali na náš vlak.

Cestou na nádraží mě ale zaujala jedna skutečnost, nad kterou jsem opět žasnul. Díky dešti se části ulic proměnily ve stoku, kde mohlo být dobrých 20-30 cm vody, která se dostala i do domů, obchodů a všech přiléhajících budov. U nás by byl už dávno vyhlášen mimořádný povodňový stav, novináři na každém rohu, panika a pod. Indové se chovali jakoby nic. Pouliční obchodníci dál prodávali cukrovou vatu, cigarety a všelijaké cetky a tretky. Náš taxikář jel tou stokou se svým vozem Tata (velikostí připomínající Fiat Panda) jakoby nic a tvářil se spokojeně, že má rito. Prostě neuvěřitelné.

I přes všechny trable, které jsme měli, byl tento zážitek skvělý. Bylo fascinující vidět, jak tisíce věřících svou pouť myslí vážně. Všude panuje pohoda, klid, rovnováha, kterou nenaruší ani pár přítomných turistů.