Srí Lanka 2.

Konečně za námi přiletěli naše ratolesti na prázdniny a tak rozhodli jsme se, že se opět vydáme na Srí Lanku. Důvod byl jednoznačný. Uvidíme tam stejnou přírodu jako v Indii, ale na rozdíl od Indie se tam nebudeme muset bát jíst v restauracích, protože je na Srí Lance (v porovnání s Indií) čisto. Tentokrát nebylo naším cílem ležení na pláži, ale cestování po horách a památkách.

A protože na Srí Lance (dále jen SL) žije a podniká jeden náš známý pan Pavel Valach, který po jeho pomoci po tsunami v roce 2004 již na SL zůstal, využili jsme jeho nabídky a celou cestu nás skvěle provázel. Mimochodem v listopadu 2008 otevírá vlastní hotel na bezpečném místě na pobřeží, takže pokud máte zájem, vřele doporučuji. Nepochybně se vám dostane těch nejlepších služeb. Tady uvádím odkazy na jeho stránky.

www.lankabeach.com, www.panorama.lankabeach.com


Z letiště v Colombu nás čekaly do hotelu ještě 4 hodiny cesty autem do Unawatunna beach resortu, i když to je jen necelých 200 km. Jedním z důvodů byly časté zastávky, neboť nás celkem 8x kontrolovali vojáci, zda nevezeme bomby J. Na SL totiž občas Tamilští tygři nějaký ten atentát spáchají, protože na severu SL jsou stále boje mezi vládou a Tamilskými tygry.

Na hotel jsme dorazili asi ve 4 hod. ráno a tak jsme šli hned spát.

Druhý den jsme naštěstí nikam nejeli a tak jsme si vychutnávali nádherné počasí a nabírali síly po únavné cestě u oceánu. Tento čas jsme taky využili nejen ke koupání, ale hlavně ke konzumaci všelijakých mořských potvor (mimochodem vždy čerstvých) a ochutnávek různých místních pochutin. Musím říct, že i přes prvotní odpor k humrům, jsem si pochutnal a tuto pochoutku mohu jen vřele doporučit.

Jinak co se týče počasí, tak jsme měli fakt kliku (výjimka potvrzuje pravidlo J ) a i když teď panují na pobřeží monzuny, měli jsme celý den nádherně.















Pinnawela

Další den jsme vyráželi už v 5 hodin ráno, protože náš program byl dost nabitý. Asi po 5 hodinách jízdy na sever jsme zastavili v malé vísce Pinnawela, kde je sloní sirotčinec. Na SL mají velký zájem o zvířata a starají se tady o ně. V sirotčinci jsou sloni, kteří by se o sebe ve volné přírodě nemohli postarat. Jsou tu zejména ti sloni, kteří byli nějak zraněni pytláky, válkou – je tu slonice který stoupla na minu a má amputovanou nohu, nebo jsou zde slůňata, která přišla o rodiče. Sloni tady žijí pod dohledem ošetřovatelů a mají pevný režim. Po ránu jdou k řece, kde se koupou, pak mají oběd, pak jdou zase k řece a zase pro změnu večeře. Dozvěděli jsme se, že jeden slon sní asi 300 kg potravy denně. Při počtu cca 150 slonů, které tady mají je to už slušná porce. Když pominu ZOO v Tróji a slony co občas vídáme na cestách v Indii, tak tohle byl náš první bezprostřední kontakt se slony a docela slušný zážitek. To jsme ale ještě netušili, co nás čeká další dny.

A protože čas byl evidentně proti nám, museli jsme pokračovat dál.





































Dambulla

Po dalších asi dvou hodinách jízdy autem jsme zastavili u velkého chrámu (samozřejmě buddhistického) a koupili vstupenky do chrámového komplexu.

Je zde celkem 5 chrámů, které jsou vytesány do jeskyně a nejstarší z nich je z 1. století př.n.l.)

Uvnitř jsou sochy budhy v různých vyobrazeních a samozřejmě sochy králů, kteří měli vliv na tehdejší dobu.

Den se pomalu nachýlil ke svému konci a tak jsme vyrazili do hotelu Pelwehera willage. Nechci tady dělat reklamu hotelům, ale byli jsme velmi mile překvapeni. Čisto, útulno a v porovnání s ostatními hotely za velmi rozumnou cenu. Jo a jídlo bylo taky super :).






































Polonaruwa

Druhý den jsme brzy ráno vyrazili za dalšími památkami do Polonaruwy. Je zde rozsáhlý komplex památek z 10 -12 století. Dnes tu jsou v podstatě už jen pozůstatky, ale koukat bylo na co. Asi největší dojem na nás udělala 50 m vysoká „dágoba“ . Tyto stavby jsou po celé SL a původně byly panovníky stavěny k tomu, aby do nich uložili poklad pro své manželky. Je ale k nevíře, jak to tehdy dokázali postavit.

Prohlídka trvala celkem dlouho, a navíc jsme museli (stejně jako všichni ostatní) občas zout boty, což nebylo moc příjemné, neboť sluníčko pražilo a zem byla pěkně horká.

Po prohlídce jsme pokračovali ke skalnímu útvaru zvaný Sigiriya. Cestou jsme měli možnost se seznámit s varany. Jsou to vskutku velcí a podle chování místních i lehce nebezpečná stvoření.



















































Sigiriya

Neboli Lví skála, je obrovský skalní útvar, který vystupuje z naprosté roviny do výšky asi 200 metrů. Na skále se ve 3. století př. n. l. usadili buddhističtí mniši. V 5. stol nechal na vrcholu princ (a následně samozvaný král) Kasijapa vybudovat několik paláců a zahrad a dokonce i veliký bazén. Celoroční potřebu vody zajišťovaly důmyslné vodní nádrže uvnitř obrovského skaliska. Důmyslný vodní systém sloužil i jako klimatizace. Mimochodem princ Kasijapa se stal králem tak, že nechal zazdít svého otce, protože ten chtěl za krále někoho jiného. Nakonec se jeho čin otočil proti němu samotnému, když jeho armáda v boji o skálu utrpěla porážku a on spáchal sebevraždu.

Cesta na vrchol byla však vyčerpávající, tedy alespoň pro mne. Vede tam jen 1200 schodů, které jsou na některých místech široké jen cca 20 cm a zábradlí spíše symbolické. Přesto je na vrcholu k vidění spousta věcí a srílančané toto místo (stejně jakožto i ostatní posvátná místa) stále uctívají. Poznáte to tak, že si třeba nesmíte sednout na bývalý králův trůn, nebo se dotýkat artefaktů. Cesta dolů byla o poznání přijatelnější.

Odpoledne utíkalo jako zběsilé a my se rychle přesouvali na další místo. Tentokrát do národního parku Minneryia.






























Park Minneryia

Park Minneryia je jedním z menších parků na SL. Původně jsme měli jet do jiného parku, ale z časových důvodů by to nebylo možné. Naštěstí se to ukázalo jako správná volba.

Z pohodlné Toyoty Hiace jsme přesedli do roztřeseného jeepu a vyrazili do divočiny. Pocit dobrodružství byl umocňovaným pozdním odpolednem a začínajícím stmíváním se.

V této rezervaci prý žije kromě cca 250 slonů také spousta krokodýlů, dravých ptáků a kočkovitých šelem. Jako hlavní bod programu mělo ale být setkání s divokými a volně žijícími slony. Náš průvodce nás dopředu varoval, že budeme rádi, když nějaké ty slony vůbec uvidíme. Opak byl ale pravda. Hned po ujetí prvních 3 km vidíme v dálce slona. Pak dalšího a hned nato další skupinku asi 20 slonů. Po příjezdu k jezeru jsme dokonce napočítali skupinu cca 70 slonů. Náš průvodce tomu sám nechtěl věřit. Byla to nádhera. I když musím přiznat, jejich síla mi lehce naháněla strach. Představa, že se stádo naštve a rozeběhne za námi a řidič udělá chybu, byla hrozná. Jednou se za námi dokonce jeden slon rozeběhl. Vypadalo to sice hrozně, ale řidič jeepu byl zkušený a tak nenechal nic náhodě. Jiná skupinka vypadala docela naštvaně a začala na jiný jeep zase výhružně troubit. Nevím, zda by ti sloni byli schopni opravdu zaútočit, nebo to spíš byl takový jejich folklór, ale každopádně jsme je raději neprovokovali.

Díky stmívání jsme měli možnost vidět nádherné scenérie a tímto zážitkem pro nás den skončil. Vyčerpaní jsme přijeli do hotelu, kde jsme se umyli a šli spát.































Matale a Peradeniya

Další den, opět časně zrána, jsme se rozjeli za dalším poznáním. Tentokrát nás čekala už jenom samá flóra. Zahrada koření v Matale byla první zastávkou a bylo to opět zajímavé. V této spice garden jsme mohli vidět, jak roste vanilka, pepř, hřebíček, kakao, muškátový oříšek, ananas a spousta dalších rostlin, které známe jen z obchodů a vidíme je zabalené pouze v úhledných obalech. Všechny tyto rostliny rostou na relativně malém prostoru. je to hlavně kvůli turistům. Samotné plantáže , kde se rostliny pěstují pro obchod jsou daleko větší a taky trochu dál od silnice :).

Prohlídka byla kupodivu zdarma, ale nakonec jsme byli přivítáni v obchůdku s kořením, kde jsme jim to vše vynahradili. Mimochodem víte, že máme jen jeden jediný druh pepře? Všechen ten barevný pepř jak ho známe my, je jen otázkou zpracování.
Tak yjsme si tady nakoupili všelijaké to koření a dokonce i pravý kakaový prášek. Uvaření kakao s mékem pak bylo skvělé.















































Po návštěvě spice garden nás čekala další květinová záležitost. Botanická zahrada Peradeniya. Zde to bylo opět nádherné a krom obvyklých květin a dřevin jsme viděli keř ficus benjamin, který doma pěstujeme obvykle v květináči. Tento keř byl ale tak velký, že na šířku mohl mít klidně i 50 m a jeho větve musely být podpírány. Jednak z důvodu, aby se nezlomily, ale také proto, aby si strom zachoval svou jedinečnost, protože když se tyto větve dotýkají země, zakoření a začnou vyrůstat jako samostatný strom.

Kromě toto tady rostly snad všechny druhy orchidejí a všemožné stromy a palmy.




































Nuwara Eliya

Botanická zahrada byla fajn, ale my jsme museli už zase jet, protože jsme se museli dostat do dalšího hotelu a ještě jsme chtěli navštívit čajovou továrnu.

Po ujetí pár desátek km z městečka Peradeniya se začala zvedat krajina a měnit příroda. Cesta začala stoupat a my jsme mohli vidět začínající čajová políčka. Jak tak cesta utíkala a my stoupali výš a výš, tak čaje přibývalo a přibývalo, tak jsme opět v kombinaci se stmíváním mohli vidět nádhernou a čistou přírodu, kopce pokryté čajovými keříky.

V továrně na čaj jsme viděli, jak se zpracovává (samozřejmě zadarmo), ale pak jsme si opět nakoupili čaj, takže se to nějak srovnalo. Taky jsme dostali ochutnat již uvařený čaj a byl fakt dost dobrý. Takový jsem ještě nikdy nepil. Jen tak pro informaci: Víte, že čaj máme taky jen jeden? V podstatě je to zelený čaj, ten jediný se nijak zásadně nezpracovává. Pak máme zlatý nebo stříbrný čaj (u nás spíše známý jako bílý čaj). Ten tvoří ty nejčerstvější a nejvrchnější lístky z keře. Ty se pak suší buď umělým větrem (stříbrný), nebo na slunci (zlatý). Všechny ostatní čaje, zejména pak černé, jsou již upravené (fermentované). A ten vůbec nejhorší čaj je nám velice dobře známý „pytlíkový“. V zásadě je to odpad bez ohledu na cenu. I pytlíkový čaj za 80 Kč je v podstatě brak. Platíme jen za reklamu :(( .

Z továrny jsme jeli rovnou na hotel Alpine v Nuwara Eliya. Když jsme dorazili k hotelu, byla už tma, ale hotel působil nádherně a vůbec celé město bylo poněkud jiné, než ostatní města a vísky. Kolem města se vinulo golfové hřiště a vše působilo naprosto klidně. Jen v hotelu nebyli moc vstřícní, jídlo nebylo příliš chutné a vše uvnitř hotelu bylo tak nějak jiné, zpravidla horší, než kdekoli jinde. Ale na jednu noc se to dalo přežít.

Večer jsme vyrazili na místní trh, kde vedle sebe prodávali muslimové i buddhisté a všichni chtěli prodat alespoň něco.











































Cesta zpět

Po probuzení (opět řasně zrána) jsme vyrazili na cestu domů. Stále jsme ještě neviděli, jak se sbírá čaj, resp. ty ženy, které sbírají čaj do košíků. Měli jsme ale smůlu. Byl úplněk a to je na SL vždy svátek. I přesto, že jsme další 3 hodiny jeli přes čajové plantáže, zahlédli jsme jen pár sběraček. Přesto jsme ale obdivovali opět nádhernou přírodu.

V poledne jsme se stavili v restauraci na oběd a zrovna tam probíhala místní svatba.






















Cesta utékala a my jsme se blížili k pobřeží. Přijeli jsme už za tmy. Celkem jsme najeli 1100 km a auta jame měli plné zuby.

Měli jsme skvělého řidiče. 29 let starého kluka, který byl slušný, veselý a vtipný. Moc toho nenamluvil, ale když promluvil, tak to byla vždy perla. A protože jezdí hlavně pro pana Valacha, který byl celou dobu naším průvodcem, tak zná i některá česká slovíčka a občas je použije.

Staré Dillí

Opět jsme se vydali do Starého Dillí a opět to stálo ta to. Davy lidí, špína, atd...... Více snad ukážou fotky.

Taj Mahal

Využili jsme toho, že k nám přijeli naši synové na prázdniny a po dlouhé době jsme se opět vypravili za poznáváním památek Indie. Jako cíl jsme si vybrali jeden z divů světa – Taj Mahal. Je to vlastně hrobka, kterou nechal postavit mughálský císař Šáhdžahán na památku své manželky Mumtáz Mahaly. Tato hrobka tvoří předobraz islámské rajské zahrady a na její stavbu se použilo mnoho mramoru, ale také asi 500 kg zlata a dalších drahokamů a stavělo ji 20 000 dělníků po dobu 12 let. Říká se, že po dokončení stavby nechal císař useknout ruce všem dělníkům, aby prý nemohli už nikdy nic takového postavit.




























V domnění, že autem bude cesta pohodlnější, pronajali jsme si auto za vcelku slušný peníz a brzy ráno jsme vyjeli do asi 210 km vzdáleného města Agry, kde tato skvostná památka leží. Cesta trvala 4 hodiny a to i přesto, že v obou směrech je dvouproudá a vcelku slušná silnice, která by se dala srovnat s naší rychlostní komunikací. Problém však tvořili neustále davy lidí, procházející se po silnici, pomalé traktory, povozy tažené velbloudy a další podivná vozítka a nakonec samozřejmě posvátné krávy, které se promenádovaly v obou směrech a nebylo výjimkou, že si na silnici po dlouhé a namáhavé chůzi lehly a my jsme museli kličkovat jako na jízdě zručnosti. Zcela běžné pak bylo to, že ne všichni indičtí řidiči chápou, kterým směrem mají jet a tak jsme potkávali v protisměru jedoucí vozidla, včetně osobních a nákladních aut.


Když jsme po 4 hodinách dorazili na parkoviště, okamžitě se na nás vrhli průvodci, prodejci čehokoli a vlastně všichni lidé v okolí kteří měli cokoli na prodej v domnění, že nám své tretky a cetky prodají. Je to celkem únavné stále říkat, že si nic nekoupíte, ale pak jde původní cena dolů a dolů a ještě níž, až máte pocit, že tyhle peníze už za to jste ochotni dát a nakonec to stejně koupíte.























Z parkoviště je to k Taj Mahalu ještě asi 1 km. Když jsme dorazili k pokladnám, nestačili jsme se divit. Vstupné pro místní obyvatele – 20 Rupií. Vstupné pro cizince – 500 Rupií. Dobrý poměr, že? (kurz Rupie ke Kč je cca 1 Kč = 2,5 Rupie).























Po nezbytných vstupních kontrolách (z důvodných obav před terorizmem) jsme konečně mohli vidět ten skvost, který je považován za jednu z nejkrásnějších staveb na světě, i když uvnitř jsou vlastně jen hrobové komory, pod nimiž se nachází opravdu těla těch, co tam byli pohřbeni.
Nejkrásnější na Taj Mahalu je vlastně povrch stavby, jeho propracovanost a v kombinaci s historií a důvodem proč vlastně tato stavba vznikla je to unikum, které na člověka udělá ten opravdový dojem. Kromě již tradičně perfektně opracovaných velkých mramorových kusů stojí za zmínku arabsky napsané verše z koránu, které jsou psány odspodu nahoru. Protože je Taj Mahal velmi vysoký a verše by se při pohledu směrem nahoru zmenšovaly, tak se písmo plynule rozšiřuje tak, že vzniká dojem, že všechny řádky jsou stejně velké. Taj Mahal není jen bílá hrobka, ale kolem je spousta dalších staveb v podobném stylu. Opět to jsou ale hrobky, které vesměs patří lidem, kteří byli něčím v té době významní, nebo patřili přímo do císařské rodiny.



















Strohý bílý mramor, pokrývající celý povrch, je osázen spoustou drahých kamenů, které jsou do něj vsazeny tak, že tvoří nádherné vzory a působí jako malby a nikoli jako drahokamy. Vše je obrovské a přitom tak perfektně zpracované. Jak to tehdy mohli dokázat?














Celkový dojem však kazili všudypřítomní človíčci, kteří velmi ochotně (a dle jejich slov zdarma ) pomohli s čímkoli (a to dokonce i když to cokoli vlastně ani nechcete). Nakonec pak stejně natáhli ruku a řekli, že i když to je zdarma, tak jim přece musíme dát nějaký ten „tip“ neboli spropitné.

Do Agry na Taj Mahal doporučuji jet vlakem, který sice vyjíždí už v 6.00 z Dillí, ale jede tam jen 2 hodiny, je to výrazně levnější než auto a pravděpodobně i pohodlnější.