sobota 6. června 2009

Názor na indické školství




Školní docházka v Indii je stejná jako v řadě ostatních zemích světa Školy tu jsou privátní, katolické, státní a asi určitě ještě i podobné další. Na všech typech škol se platí školné. Docházka do školy je povinná a trvá 10 a pro dobré žáky 12 let. Pojem střední škola tady není rozšířen. Z našeho pohledu to vypadá jako že klasická "základka" trvá 12 let, ale během těchto 12 let vystudujete i střední školu. Vypadá to jednoduše, ale zase jednoduché to není.
Každý rok je zakončen zkouškami a v 10. 11. a 12. ročníku jsou zkoušky nejtěžší. Asi jako maturita u nás, jen s tím rozdílem, že je prováděna průběžně.
Pokud nechcete studovat na univerzitě, ukončíte docházku v 10 ročníku a jdete se vyučit.
Co se týče kvality, tak zcela jednoznačně jsou nejlepší privátní školy, pak asi katolické a jim podobné a následují státní. Tedy asi opačně než u nás (můj soukr.názor je, že ten kdo nemá v hlavě jde obvykle na soukromou školu, ať již střední nebo vysokou, nebo´t zde existuje daleko vyšší pravděpodobnost, že školu dokončí....).
Privátní školy jsou skutečně na úrovni a spousta známých co posílali svá dítka do školy tady v Dillí, tak to jen potvrdili.
Se školným je to tak, že na privátní škole jej zaplatit musíte a je obvykle hodně vysoké a čím vyšší ročník, tím vyšší náklady. Na ostatních školách je školné nižší a pokud úřadům prokážete, že jste chudí, resp. že na školu nemáte, tak stát nějakou tu rupku přidá, nebo pokud to vyřaduje situace, tak uhradí většinu.
Dobří žáci a studenti dostávají od školy stipendia formou slev na školném, čímž je vytvořeno soutěžní prostředí. Téměř každá škola má své uniformy, které si ale musí žáci koupit se svého. Lze tedy konstatovat, že škola je povinná a že by do ní měli chodit všechny indické děti.
Tolik jak by to mělo vypadat. realita je však zcela jinde.
Ti co mají na privátní školu, tak tam své děti posílají a ty pak obvykle pokračují na univerzitě buďto v Indii (mimochodem údajně velmi kvalitní vzdělání) nebo jedou studovat do USA nebo někam do Evropy.
Ti rodiče, kteří nemají tolik peněz, ale sami pochopili, že bez vzdělání bude mít jejich dítě těžký život, tak jej do školy pošlou a studium (alspoň těch prvních 10 let) s pomocé státu nějak zvládnou.
Pak jsou tu ti nejchudší, kteří své děti do školy zase tak pravidelně neposílají, ale i v této sociální vrstvě se to občas stává, že dítě do školy zajde. Jsou to většinou trhovci, pomocní dělníci apod., kteří nemají pomalu ani na kolo (jako dopravní prostředek) a své děti využívají v obchodě nebo jinak pracovně. Pokud se to úřady dozví, nemají s tím tito rodiče takový problém jako u nás, neboť úředníkům postačí obvyklé zdůvodnění, že rodiče jsou nemocní, staří nebo že by bez pracujících dětí umřeli hlady.
No a na závěr jsou zde ti, o kterých se už nedá říct ani to, že jsou nejchudší. Jsou to žebráci, kteří neumí číst ani psát, a kteří prostě jen žebrají nebo se hrabou na smetištích a jejich náklady na den zpravidla nedosáhnou ani 1 USD.
Tito lidé své děti (pokud vůbec jejich dětmi jsou) do školy nepošlou nikdy, neboť jsou pro ně pracovním nástrojem. Často jsou z nějakého důvodu slepí, popálení nebo jinak zmrzačeni a jediné co jim zbývá je žebrota, špína a nevzdělanost. Takovýchto lidí je zde bohužel stále většina. Pokud se nad nimi slitujete a něco jim dáte, pak to pravděpodobně odevzdají svému "šéfovi", ať už je to kdokoli a ten jim obvykle pak dá nějakou tu placku (nan), aby neumřeli hlady.
Přesto všechno se ale blýská na lepší časy a za takových 5 generací to bude zase lepší, protože lidé si uvědomují, že vzdělání je důležité a pomaličku přibývá těch vzdělanějších a tzv. střední třída roste a roste. Je to ale běh na hodně dlouhou trať.