Trh s "handicrafts" Surajkund

Trhy jsou v Dillí na denním pořádku a neodmyslitelně patří ke koloritu života. V současnosti se koná jeden z největších pod širým nebem s názvem Surajkund Crafts Mela. A protože je výjimečný tím že se zde dá pořídít spousta věcí, které se jinde nevidí, nemohli jsme tam chybět. Tento trh je zajímyvý také tím, že se koná (na místní podmínky) v celkem hezkém prostředí, které v miniulosti patřilo mezi významná místa Indie.
A protože Indové milují barvy v jakýchkoli kombinacích, všude to hraje všemi barvami.

Hned u vstupu je krásná stavba, která připomíná mešitu a vstup do samotného tržiště je také vskutku originální.























Kvůli bezpečnosti nás všude hlídají místní policisté......




















Najde se tady zboží všeho druhu. Jsou tady obchodníci s drobnostmi, ale také obchodníci s velkým množstvím všeho možného

























































Prodávaly i děti

























O občerstvení tady také není nouze



















O kulturu je tady také postaráno




































Pro unavené návštěvníky svezení v netradiční rikše

















A na závěr kontrola, zda někdo náhodou nenakoupil něco, co by se nám ještě líbilo.

Poznatek z cesty - problémy s ČSA

Po dlouhé době jsme se vydali navštívit své blízké a strávit s nima Vánoce. Asi se nemusím příliš rozepisovat o tom, jaké to bylo. To si asi každý domyslí. Rád bych se spíše podělil o dojmy z letu. Letěli jsme společností Finn AIR a při cestě do ČR proběhlo vše OK. Let byl na čas, na letišti v Dillí nám bez problémů odbavili kufry, které měli celkem slušnou nadváhu (cca 3-4 kg), v Helsinkách super letiště a let byl taky v pohodě. Jenže......
Z Finska do Prahy už zabezpečují lety naše aerolinky známé pod názvem ČSA. Na úvod více než hodina zpoždění, v letadle celkem protivné letušky a na jídlo jakási bageta se sýrem, kde sýr musíte hledat mikroskopem :)
Cesta zpět se ale taky moc nevyvedla. Vzhledem k opatřením ČSA, jsme museli vybalit z kufru nadváhu 1,6 kg !!!!!!! a to dost nekompromisně. Když člověk letí do takové destinace a na tak dlouhou dobu, je každá věc, kterou si bere s sebou velice důležitá, nehledě na skutečnost, že některé věci na které jsme zvyklí tady fakt neseženeme.
Nevím co tím ČSA sledují, ale rozhodně jim to k dobrému jménu nepřispěje a peníze vybrané za nadváhu (1kg nadváhy za 300 - cca 800 Kč podle destinace kam letíte) jim asi nenahradí ztracené zákazníky.
Když jsem tohle řekl slečně, která nás odbavila, a navrch dodal, že s nima letím naposledy, tak nám provedla něco, co by profík asi udělat neměl.
Přestože jsme měli zabukovaná místa u okna již při koupi letenky, tak nám je přebukovala a seděli jsme v prostřední části letadla, což při rozmístění sedadel 3-4-3 nebylo zrovna pohodlné. Bohužel jsme to zjistili až v Helsinkách.
S ČSA jsem letěl naštěstí jen potřetí a ani jednou se svým přístupem nemohly vyrovnat žádné jiné zahraniční společnosti a to jak evropské tak asijské.

Tamilnadu, Assam, Kaziranga

Z všelijakých různých důvodů jsme se spolu s ostatními kolegy vypravili na jih Indie do státu Tamilnadu, konkrétně do města Chennai (dříve Madras) a pak na severovýchod do státu Assam, konkrétně do města Jorhat. Jen tak pro upřesnění, z Dillí do Chennai je to skoro 3 hodiny letadlem, z Chennai do Jorhatu 2 hod. 50 minut a z Jorhatu zpět do Dillí to jsou 2 hod. 45 min.
Do Chennai jsme přiletěli již ve středu večer a do soboty jsme úmorně plnili naše povinnosti. Přesto jsme si našli čas na nějaké ty památky. Jednou pozdě odpoledne jsme navštívili chrámový komplex Mahálabalipuram, který je na pobřeží Indického oceánu a je vytesán do skály. Na mořském výběžku pak doslova trůni chrám Shore Temple, který je sice na první pohled stejný, jako všechny ostatní, ale přesto stojí za zhlédnutí. A protože se Indové rádi fotí, nemůže chybět foto vnucujících se dětí.

Fotogalerie





































Nezapomněli jsme také na kostel Sv. Tomáše, který je jedním z mála křesťanských kostelů v Indii. Kromě kostela je to také tak trochu muzeum, které vypráví příběh o tom, jak byli křesťané doslova vybíjeni místními obyvateli. Vše je typicky znázorněno podle místních indických zvyklostí.
















V sobotu jsme se vydali do Jorhatu (stát Assam). Po příletu na místní letiště, na kterém není navigační systém a kapitán letadla musel přistávat podle mapy z Googlu, jsme se objevili v zcela jiném světě. Čistý vzduch, příjemné teplo, všude samá zeleň, zkrátka nádhera.
Večer jsme díky místnímu skvělému a ochotnému obyvatelstvu mohli vidět kulturní představení, které v podstatě bylo přehlídkou místního folklóru.

















Druhý den ráno jsme se vypravili do národního parku Kaziranga. V tomto parku žije neuvěřitelné množství zvěře. My jsme se ale vypravili na pozorování nosorožců. A protože nosorožci jsou zvířata plachá, jejich pozorování je možné jen z hřbetu slona. Prý kvůli pachu, protože sloní pach údajně přehluší pach lidský a nosorožci (včetně ostatních zvířat) se pak nebojí.
Vstávat jsme museli už v 4.30, abychom v 5.30 nasedli na slony a mohli vyrazit. Po ránu jsou totiž zvířata vidět nejvíce. Cestou jsme viděli z blízka jeleny, srny, divočáky a samozřejmě nosorožce.
Kvůli právě se zvedajícímu oparu nebylo možné vidět úplně vše, ale zážitek to byl i tak
skvělý.





































Odpoledne jsme pak sedli na letadlo a letěli do Dillí. A protože jsme letěli nad Nepálem, byly nádherě vidět zvedající se vrcholky Himalájí.

Národní muzeum

Po dlouhé době jsme se se vydali do Dillí za nějakým tím poznáním. Počasí se ustálilo na rozumných teplotách krásných letních dní a tak nám nic nebránilo vyrazit.
Národní muzeum jsme si ale představovali jinak - něco jako velkou a rozlehlou budovu s tím, že uvnitř budeme uchváceni exponáty.
Bohužel nic z toho se nenaplnilo. Na to, že je to národní muzeum, tak je malé a expozice jsou nudné. Samé kusy zdí nebo samé sochy z bronzu a dřeva. Nakonec ani nebylo co fotit. V samém závěru nás jen pobavila zábava dvou opic u jedné ze soch :)

Diwali - svátek světel

Všichni se obléknou do nejlepších šatů, nakoupí se spousta sladkostí, petard a dělobuchů a oslavy můžou začít. Tak lze velice stručně a obecně charakterizovat jeden z největších svátků v Indii - Diwali - svátek světel. Je to nejšťastnější, nebo také nejveselejší svátek v hindu kalendáři. Slaví se nepravidelně (asi jako naše Velikonoce). Většinou tento svátek vychází mezi říjnem až prosincem.
Legenda je taková, že v noci svítí mnoho světel, aby ukázaly Ramovi (mytologická postava) cestu domů z exilu.
Diwali je také svátkem sladkostí, které si mezi sebou darují rodiny a známí. Tak jako u nás o Vánocích a na Silvestra, si všichni posílají blahopřání (samozřejmě hlavně jako SMS). Večer pak vypuknou soukromé ohňostroje. Čím větší rachot, tím lépe. Nejvíce si to užívají samozřejmě děti, ale někteří dospělí se nechají strhnout atmosférou a radují se z každé rány stejně jako jejich děti. Rozdíly se často hledají jen těžko.

Finanční úřad

V rámci své práce musím občas navštívit místní finanční úřad. Je to opět tak trochu dobrodružství, protože zde panuje, stejně jako na ostatních, mnou navštívených úřadech tak trochu chaos. Zvenčí vypadá finanční úřad stejně, jako ostatní okolní budovy. Ale uvnitř to je něco zcela jiného. Špinavé chodby, všude spousta prachu a nepořádku, ale také spousta lidí. Co člověka překvapí, jsou jednotlivé kanceláře. To je směs papírů a regálů na minimálním prostoru a na první pohled to působí jako smetiště. Kaýdého asi napadne otázka jak se jen můžou v těch papírech vyznat a taky jak se tohle dá zkontrolovat. V době IT je to něco nepochopitelného.
A protože jsem měl možnost navštívit některé finanční úřady u nás v ČR, tak si myslím, že i přes všechny nářky, jak jsou na tom špatně s místem, tak v porovnání s Dillí jsou na tom fakt dobře. (Mimochodem v téhle kanceláři se spravují daně pro oblast, která odpovídá většímu okresnímu městu v ČR.
(Fotografie jsou pořízeny telefonem Nokia N95, takže omluvte jejich sníženou kvalitu)

Chrám SWAMINARAYAN – AKSHARDHAN

(Omlouvám se za kvalitu fotek, ale kvůli striktnímu zákazu fotografování jsou veškeré fotografie pouze naskenovány z propagačních materiálů)

V neděli se udělalo hezky a i přes obavy z nějakého toho bombového útoku jsme spolu s kolegy z ambasády vyrazili za památkami. Naším cílem byl obrovský komplex SWAMINARAYAN – AKSHARDHAN o rozloze 40 hektarů, který se rozprostírá na levém břehu řeky Jamuny a byl zbudován mezi listopadem 2000 – listopadem 2005.
Není sice vyloženě odkazem historie, ale jeho výstavba byla pojata v duchu historie a to doslova. Papírový průvodce tvrdí, že se jedná o unikátní komplex indické kultury a duchovna. Zobrazuje pohled na indické dědictví umění a moudrosti a je zasvěcen muži jménem Bhagwana Swaminarayana, který žil v letech 1781 – 1830 našeho letopočtu. Velice zjednodušeně lze říct, že tento muž byl od svého narození prohlášen za božského s výjimečnými schopnostmi, které v průběhu svého života zdokonaloval studiem. Mezi jeho schopnosti patřily také předvídavost a schopnost pomáhat lidem a ukazovat jim tu správnou cestu.
Těšili jsme se, že uděláme nějaké pěkné fotky, ale bohužel jsme si s sebou mohli vzít jen peněženky. Takže fotoaparáty, mobily a všechny dnes nepostradatelné věci včetně vody jsme museli nechat v autě, které naštěstí hlídal řidič. Před vstupem nás ještě pro jistotu dvakrát dokonale prohledali tak, že bychom opravdu nepronesli vůbec nic. Smířeni s touto realitou jsme vkročili do útrob komplexu s tím, že tam snad budou vodu někde prodávat. Jediným překvapením bylo to, že jsme nemuseli platit vstupné.

















Neznalí prostředí jsme se rozhodli vstoupit do největšího chrámu, který je celý z mramoru (údajně bez kousku oceli) a obdivovat nádhernou ruční práci, která je v dnešní době a v takovém rozsahu prakticky nepochopitelná. Všechny ornamenty jsou vyřezány v mramoru tak důkladně a v takovém množství, že to prostě bere dech.

















Chrám byl nádherný, ale čas utíkal, sluníčko topilo a my měli stále větší potřebu pít. Po dotazu několika místních zaměstnanců (soudě podle cedulek na krku), kde si tady můžeme koupit vodu, jsme byli nechápavě odkázáni na místní toalety s tím, že tam je přece pitná filtrovaná voda, tak nač utrácet. Toto řešení jsme však zamítli a ptali se dál. Měli jsme štěstí, protože nám jeden muž celkem rozuměl a vysvětlil nám, že když si koupíme vstupenku na ucelený soubor kina, divadla a tematické projížďce na lodi, tak po vstupu do těchto prostor najdeme místo, kde si vodu koupíme. Chyba lávky. Zaplatili jsme vstupné a vešli do areálu, kde se všechny tyto atrakce konají.
Po dotazu vznesenému místnímu pořadateli jsme se opět setkali s nepochopením. Vodu? Na co? Tady je kino a výstava umění a navíc na toaletách přece voda je, tak co chcete??? Přesto jsme ale doufali, že prodejce vody někde objevíme a tak jsme vstoupili do kulturního a spirituálního světa indické historie, opět zasvěcené Bhagwanaovi Swaminarayanaovi.
Byla to ale nádherná podívaná, která tematicky znázorňovala život Bhagwanana Swaminarayana od jeho narození až po dobu jeho stáří. Prošli jsme několik sálů, kde se odehrávaly právě ty nejdůležitější okamžiky ze života Bhagwanana Swaminarayana. Toto vše bylo ztvárněno uměle vyrobenými postavami, které mluvily, hýbaly se a doopravdy působily jako živí lidé. Když bych se povznesl nad kýčovitostí, tak se nám to fakt líbilo. Bohužel jsme stále měli žízeň, což celý zážitek degradovalo. Po absolvování tohoto 50 minutového divadla jsme se dostali ven a skutečně objevili stánek s nápoji. Nakoupili jsme vodu, zahnali žízeň a zamířili jsme si to rovnou k loďkám.
















Nasedli jsme do něčeho, co vzdáleně připomínalo loďku a začali jsme se pohybovat v uměle vyrobeném kanálu. Z reproduktorů umístěných v lodi na nás mluvil anonymní hlas, který nám podával informace o tom, co vidíme kolem sebe. Sice opět kýčovitě, ale velmi přehledně zde byly zobrazeny všechny důležité milníky z indické historie, přičemž byl samozřejmě kladen důraz na úspěchy. Mohli jsme vidět, jak vznikala ajurvedská medicína, jak se učila jóga atd...
Na závěr jsme si již nakoupili jen pár brožur s fotkami (jinak bychom neměli fotky žádné) a vyzvedli fotku, kterou nám udělal místní fotograf (jak jinak než za peníze), abychom alespoň měli důkaz o tom, že jsme tady byli.