Red Fort

Červená pevnost se nazývá podle cimbuří, které je z červeného pískovce. Stavěla se 9 let (začátek stavby 1639) a až do roku 1857 složila jako sídlo mughálské moci. Červená pevnost leží již ve Starém Dillí. Je to vskutku monumentální stavba, která na vás zapůsobí svojí velikostí a ze které je doslova cítit její historii. Pevnost je střežena i v dnešní době vojáky indické armády se samopaly.

Hned za vchodem je krytý bazar „Chatta čauk“, kde se i v minulosti prodávaly nejen všemožné výrobky, ale také zlato a drahé kamení. Tohle vše je tady k mání i dnes.

Obrovské rozlehlé budovy se sloupovím, mramorovými podlahami a nádherně zdobenými stropy připomíná bohaté období mughálské moci. V jedné takové budově je mramorový trůn s baldachýnem a osázený drahokamy.

Uvnitř pevnosti jsou mj. i staré královské lázně s nádhernými podlahami – jak jinak než z mramoru.

Naproti pevnosti je další zajímavost – ptačí nemocnice. Indové zkrátka věnují stejnou lékařskou péči jak lidem tak zvířatům.

A když už jsme byli ve Starém Dillí, tak nám to nedalo a šli jsme kousek z něj prozkoumat. Zážitek to byl opět nevídaný. Narvané úzké uličky lidmi, cvrkot obchodníků,vůně pouličních indických fast foodů a elektrické vedení, které jen stěží lze rozeznat od klubka drátů.

Také jsme ale mohli vidět odpočívající muže, na které když to přijde (samozřejmě že spánek), tak si lehnou kde je zrovna volno.

Vše jsme navíc měli umocněné tím, že jsme si najali klasického rikšu jehož pohon jsou vlastní nohy a kolo. Z výšky asi 1 m nad zemí je vše hned jinak vidět.

Amritsar - Golden Temple

Po delší době jsme se opět vydali za památkami Indie. Využili jsme toho, že ještě nejsou taková vedra a taky toho, že v tomto období (přelom března a dubna) obvykle nepršívá. Zakoupili jsme si lístky na vlak Dillí – Amritsar a těšili se na výlet. V pátek, den před naším odjezdem, se na cestě z práce náhle zatáhlo a spustil se pěkný liják. Inu což, řekli jsme si, alespoň smyje prach, který se tady za posledního půl roku sucha usadil. Jenomže déšť nepřestával ani v noci a tak jsme se trochu začali obávat o zítřek. Jediné co nás uklidňovalo bylo, že Amritsar je přece 450 km daleko a není možné, aby lilo i tam!

Ráno jsme se plni energie vypravili na vlak a po šesti hodinách deštěm doprovázené cesty jsme vystoupili na posvátné půdě všech Sikhů – Amritsaru. Naštěstí nepršelo, ale na obloze nic nenasvědčovalo tomu, že by se počasí nějak umoudřilo.

Pod hrozícím nebezpečí deště jsme si nenajali původně plánovanou Rikšu, ale raději jsme volili místní taxi. To nás dopravilo k Zlatému chrámu – nejposvátnější sikhské svatyni. Cestou jsme mohli vidět chaos, který se s chaosem v Dillí nedá srovnat. Lidé ale byli milí, usměvaví a tak nějak v pohodě.

Samotný chrám, který je skoro celý pokryt opravdovým zlatem, leží uprostřed vodní nádrže nazývané Bazén nektaru „Amrit saróvaru“. V tomto bazénu se po modlitbách a meditacích věřící vykoupou. A to bez ohledu na počasí.

Kolem dokola je spousta dalších objektů, kde je umístěna mj. také jídelna, kam se v jednom okamžiku vejde až 3000 lidí. Zde se podává skromné jídlo „dál-rótí“, což je čočkové kari s chlebovou plackou. Každý věřící si bez kousku této krmě neumí svou pouť do Amritsaru ani představit. Také je zde stromová svatyně „Dukh bhaňdžárí bér“, které je přisuzována zázračná moc léčit choroby.

Abychom se do celého komplexu vůbec dostali, museli jsme se zout a zakrýt vlasy. A protože jsme to věděli, tak jsme se důkladně připravili. Iveta si přibalila šátek, resp. typický indický šál a já si vzal kšiltovku. Před vstupem jsem ale byl důrazně upozorněn, že s touto čepicí mě tam nepustí a tak jsem si musel koupit provizorní šátek, který tam místní podnikavci samozřejmě prodávali. Po tomto obřadu jsme byli vpuštěni do chrámového komplexu Golden Temple.

Do chrámu vede nekonečně dlouhá fronta sikhů, kteří ji musejí vystát, aby se do chrámu vůbec dostali a mohli se pomodlit a meditovat za zvuku svaté hudby „Rág“. Za zvuku této hudby jsou pak zpívány verše ze „Svaté knihy sikhů“. Tato kniha spočívá v Božím trůnu „Durbár Sáhib“ pod baldachýnem osazeným drahokamy. Každé ráno je rituálně přinášena do chrámu, a následně večer, po ukončení motliteb opět rituálně odnášena zpět.

I my jsme si museli frontu vystát, což nám sebralo drahocenný čas a zkrátilo možnost prohlídky dalších pamětihodností. Bohužel jsme na vše měli jen něco málo přes 3 hodiny, protože jsme se ještě ten den chtěli vrátit zpět do Dillí, takže se výlet zvrhnul na dostihy, abychom alespoň shlédli ze všeho trochu.

Sotva jsme však frontu vystáli a dostali se do chrámu, začalo lít jako z konve. Z dostihů se tak staly závody, jak se co nejrychleji dostat pod střechu. Samozřejmě tento nápad jsme neměli jenom my, ale i tisíce dalších přítomných sikhů, takže výsledkem byla super tlačenice – tedy disciplína, ve které Indové opravdu vynikají.

Celí mokří jsme rezignovali na další sightseeing a využili krátké změny lijáku v déšt a pomocí taxi jsme se raději dopravili na nádraží, kde jsme si počkali na náš vlak.

Cestou na nádraží mě ale zaujala jedna skutečnost, nad kterou jsem opět žasnul. Díky dešti se části ulic proměnily ve stoku, kde mohlo být dobrých 20-30 cm vody, která se dostala i do domů, obchodů a všech přiléhajících budov. U nás by byl už dávno vyhlášen mimořádný povodňový stav, novináři na každém rohu, panika a pod. Indové se chovali jakoby nic. Pouliční obchodníci dál prodávali cukrovou vatu, cigarety a všelijaké cetky a tretky. Náš taxikář jel tou stokou se svým vozem Tata (velikostí připomínající Fiat Panda) jakoby nic a tvářil se spokojeně, že má rito. Prostě neuvěřitelné.

I přes všechny trable, které jsme měli, byl tento zážitek skvělý. Bylo fascinující vidět, jak tisíce věřících svou pouť myslí vážně. Všude panuje pohoda, klid, rovnováha, kterou nenaruší ani pár přítomných turistů.

Lodi Garden podruhé

Tak jsme se opět po delší době vydali do víru Díllí a navštívili jsme Lodiho zahrady. A protože tady v Dillí je jaro v rozpuku, tak veškerý život rostlin i zvířat bují naplno. A protože se mi (alespoň podle mě) podařilo nafotit pár pěkných fotek, rád se o ně podělím.

Co nás ale zaujalo nejvíc byly obrovské včelí hnízda, které si včely budovaly na stromech a kousek odtud si rodiny připravovaly piknik¨.
















Cestou zpět jsme se museli stavit na trhu Sarojiny Market jinak řečenému „Sáro“, protože jsme potřebovali dokoupit nějakou zeleninu a ovoce. a tam se mi podařilo „ulovit“ babičku, co si s sebou nese něco velmi zajímavého. Po podrobném prozkoumání jsme zjistili, že si to v babča s sebou nese konopí. U nás by se něco podobného asi stát nemohlo :).

Můj pohled na počasí 2

Ještě než zase nabídnu nějaké fotky, tak se zmíním podruhé o počasí. Po návratu z dovolené zpět do Dillí, jsme se z téměř aprílového (i když byl teprve březen) nepřívětivého počasí plného zvratů, dostali do krásně letního (na české poměry) období. V polovině března tady máme ve dne 30^o C ve stínu a v noci kolem 25^o C. Jenomže tato idylka brzy skončí a nastane to pravé peklo. Prakticky denně se otepluje a v květnu a červnu nejsou výjimečné teploty kolem 45^o C a na přímém slunci kolem 65 ^o C.Až bude oněch zmiňovaných 45^o C, tak to opět napíšu a popíšu. Jinak co se týče deště, stále nepršelo:).

Můj pohled na počasí

Protože jsem počasí komentoval naposledy v listopadu 2007, rozhodl jsem se napsat opět něco o počasí.

V listopadu se celkem ochladilo, a to zejména v noci. Teploty se tady v noci pohybovaly okolo 15 ^o C. Přes den bylo stále kolem 20 – 25^o C. Pak se dostavil prosinec a teploty klesly o pár stupínků jak ve dne (cca 15 ^o C) tak v noci (cca 10 ^o C). V lednu se ale ochladilo a teploty klesly v noci na cca 5^o C . Podle optimistických předpovědí místních Indů a podle toho jak bylo v minulých letech, jsme se měli dočkat výraznějšího oteplení na konci ledna. Namísto toho napadl na horách sníh a zima pokračovala vesele dál a to i přesto, že celý den bylo slunečno. Všichni už nadávali (jak už to mají našinci ve zvyku), že kdo to má vydržet, že ta zima je už fakt dlouhá a pod.

Nakonec jsme se dočkali. V polovině února se oteplilo – asi tak, jako když u nás v květnu vysvitne sluníčko a najednou je to na krátký rukáv. Jenomže tady, na rozdíl od středoevropských končin, už bude jen tepleji a tepleji.

Opět použiji prognózu místních. Teď bude tak týden jaro, pak měsíc léto a pak už přijdou vedra s teplotami kolem 40 ^o C.

Závěrem bych to celé shrnul asi takto. Počasí v Dillí (musím použít tento termín, neboť velmi zjednodušeně lze říct, že Indie má 3 podnební pásma) je: týden jaro, měsíc léto, pak následují vedra, monzuny, vedra a zhruba v listopadu přijde na 14 dní podzim (jako u nás v září) a pak místní suchá zima, která trvá cca 2 měsíce a lze ji přirovnat k počasí u nás v říjnu s tím, že neprší a je jasno.

Chhatarpur

Týden se sešel s týdnem a my jsme měli opět čas na to, abychom se podívali po nějaké té místní pamětihodnosti.

Vypravili jsme se do čtvrti Chhatarpur, kde se rozprostírá velký komplex chrámů a náboženských skulptur, které mají i v dnešních dobách pro místní hinduisty obrovský význam.
Jednak se sem chodí modlit, ale také meditovat. Není to jen takové typické turistické místo.

Hned v úvodu nás překvapily dvě věci. Nemuseli jsme platit vstupné, protože se zde žádné naplatí (naše kostely by si měly vzít příklad), to bylo to příjemné překvapení. To druhé už bylo horší. Museli jsme si zout boty. A protože je letos výjimečně dlouhá zima (bylo jen kolem 15 st.), tak nás pěkně zábly chodidla.

Komplex chrámů je poměrně rozlehlý a je tu celkem čisto. Celému komplexu dominuje socha Hanumana, která je obrovská a je vidět ze všech stran. Je to opičí bůh a patří mezi nejoblíbenější figurky hinduistických božstev. Je uctíván pro jeho zázračné schopnosti, odvahu a fyzickou zdatnost.

Uvnitř každého z nich je spousta oltářů (dá-li se to tak nazvat), kde stojí vždy nějaký mnich. Ten nám dal do ruky utržené květy a po krátkém monologu (asi motlitba) nás požádal, abychom květy hodili na sochu boha Šivy.I udělali jsme co řekl a ihned jsme byli označeni tečkou mezi oči a šňůrkou na ruce. To proto, abychom v budoucnu měli štěstí. Nikdo ale nenatahoval ruku pro nějakou tu Rupku, což mi bylo podezřelé. Kupodivu ani na konci celé naší „temple tour“ nikdo nic nechtěl.

U jednoho ze vstupů do největšího chrámu se ze dveří vyřítila spousta děvčat ve věku žákyň základní školy. Prakticky okamžitě se na nás vrhly a začaly si s námi podávat ruce a vypadaly nesmírně šťastně. U nás bych se bál, že budeme okradeni, ale tady mi v kapsách zůstal jak mobil, tak peněženka. Neuvěřitelné. Největší radost jsem jim udělal, když jsem je začal fotit a ukazovat právě pořízené fotografie. Jak málo stačí ke štěstí. A protože školačky byly stále při chuti k fotografování, musel jsem to ukončit s tím, že mám vybitou baterku. Jinak bychom tam stáli asi doteď.

Muslimská čtvrť Nizamudin

Nedávno jsme navštívili muslimskou čtvrť Nizamudin. Je to jediné místo v Dillí (o kterém víme), kde se dá koupit hovězí maso. A abychom neukazovali jen samá pozitiva :), nafotili jsme opět pár snímků ze života.



Je kolem 9.00 ráno a takto to vypadá, když se místní chudina probouzí.





Nakupování zde je opravdu jen pro otrlé, neboť při pohledu nejen na okolí hlad ustupuje někam hodně daleko. My tady sice máme vyhlídnutého řezníka, kam chodí většina ambasád nakupovat, ale jsou
situace, kdy se maso musí koupit i jinde. Věřte nebo ne, ale takový dobře naložený biftek z pravé svíčkové a následně dostatečně připravený ať už na grilu, nebo na pánvi, chutná stejně jako z kteréhokoli obchodu v Evropě.
Tak se kochejte.